Vyvětrání v pubescentní aréně aneb trochu jiné otázky na Camerona

Ráda se studenty hraji takovou hru ... nadšeně jim oznámím, že budeme společně sledovat záznam z britského parlamentu. Řada z nich mě za to odmění pohledem sdělujícím "no nazdar; znám přibližně milión lepších způsobů, jak naložit se životem". A pak to přijde: prvních pár vteřin a znuděnost se rázem mění v šok, úžas a nakonec nevěřící řehot. Tohle není nudná politická instituce -  je to aréna, v níž na sebe distingovaně vyhlížející pánové pokřikují jako fanoušci na fotbalovém zápase, za vyluzování bučivých citoslovcí a horečnatého vstávání a zase sedání podle zdánlivě nesmyslného klíče, dávajícího vzniknout efektu mexické vlny Nechybí ani rozhodčí v podobě Mr. Speakera, který má často co dělat, aby rozkohoutěné debatéry zkrotil a umlčel. Někdy to vzdá a k infantilnímu bouření se sám přidá. "Chovají se jako pubescenti," shrnula to jedna z poslankyň (ženy to zde nemají snadné a moc jich tu ani není). Celé to vypadá to přibližně takto:

https://www.youtube.com/watch?v=W3YjCudUpIk

Nejexponovanější částí parlamentního týdne jsou tzv. Prime Minister Questions (PMQs), tedy otázky na premiéra, konající se vždy ve středu v poledne. Tady je sněmovna téměř vždy plná a poslanci zde mají příležitost "ugrilovat si" svého premiéra, tedy proklepnout si ho (či nachytat na švestkách) dobře mířenými dotazy; hojně toho využívá opozice, zejména pak její lídr, kterému je vyhrazeno prvních šest otázek. V duelu mezi premiérem a lídrem opozice dosahuje vrcholu konfrontačnost - i infantilnost - Dolní sněmovny. Podívaná je to vpravdě adrenalinová, avšak řada obyčejných Britů se nemůže ubránit pocitu, že tohle vrhání verbálních báboviček na westminsterském pískovišti je na hony vzdáleno obyčejnému životu a skutečným problémům, se kterými většina z nich zápolí. Všeobecně totiž panuje (celkem oprávněné) přesvědčení, že současná britská politika je nablýskanou hrou klubu privilegovaných boys, pro které je běžný život v zemi cosi jako safari - pozorované z hodně bezpečné vzdálenosti a oddělené čím dál hlubším příkopem.

Přes svou snahu nabrat kurz nepatrně víc doleva byl za takovéhoto hocha z "posh" klubu považován i předchozí lídr opozice Ed Milliband. I on se s Cameronem každou středu častoval házením otázkových báboviček přes podlahu Sněmovny, jak zde bylo letitým zvykem, za rozjařeného burácení svých příznivců i odpůrců, za které by se věru nemusel stydět ani náš Baník.

Dnešního dne však bylo všechno trochu jinak; úkol vyzvat Camerona na slovní souboj připadl novému lídrovi Jeremymu Corbynovi, někdejšímu rebelovi ze zadních řad Dolní sněmovny, jenž ve volbách díky masivní podpoře řadových členů doslova převálcoval své tři etablované soupeře. Vidět "liďáka" Jeremyho v první řadě, přímo proti premiérovi a jeho suitě, byl pro jeho fanoušky poměrně emotivní zážitek, což dali zhusta pocítit facebooku i Twitteru. Nabízela se však otázka, zda Corbyn v duelu proti ostřílenému a verbálně dobře vybavenému premiérovi uspěje. Zvlášť když k již od rána musel čelit baráži útoků konzervativně laděných médií (jako republikán například odmítl zpívat píseň God Save the Queen, za což na něm novináři nenechali nit suchou), za nimiž byla cítit snaha jej před jeho parlamentní premiérou znervóznět.

Ke spokojenost svých příznivců se Corbyn znervóznět nedal; jeho odstup od osobního pojetí politiky mu nyní přišel vhod. Ve svém nevýrazném hnědém obleku sice  působil poněkud fádně (alespoň však  na sobě neměl podomácku pletený svetr, jímž  jako příslušník Dolní sněmovny s nejnižšími poslaneckými výdaji kdysi proslul), leč svým vstupem do duelu nenechal kolemsedící/kolemvstávající na pochybách, že mají co do činění s celoživotním rebelem. Ihned po úvodu představil svou vlastní parlamentní inovaci: místo vlastních dotazů předložil premiérovi otázky, které mu zaslali samotní voliči, na které se za tímto účelem obrátil. "Řada lidí mi říkala, že jsou Prime Minister's Questions příliš teatrální, a chtěli, aby na nich zazněl i jejich hlas. Obdržel jsem 40.000 odpovědí", uvedl. 

A tak se, historicky poprvé, lídr opozice vzdal vlastních otázek a do Dolní sněmovny nechal svým prostřednictvím promluvit obyčejné Brity, uvedené navíc křestním jménem. Cameron tím byl konfrontován nejen s obecným problémem, nýbrž s konkrétními příběhy, což mělo nepochybný efekt. Přinejmenším byl premiér méně útočný než obvykle.

A jaké že byly nejčastější náměty oněch 40.000 zaslaných dotazů? Podle Corbyna voliče zajímala především problematika nedostupnosti bydlení, dopadů vládních škrtů na rozpočet domácností a selhávající zdravotní péče; konkrétně nedostatečná pomoc poskytovaná osobám s duševními problémy (v Británii díky politice škrtů rapidně stoupá míra deprese i sebevražd). Sociální oblast je ostatně Corbynova parketa; zde může efektivně plnit svou opoziční roli a zde má nad Cameronem nesporně navrch. Naopak Cameron se očividně cítí silnější v ekonomické oblasti; právě odsud vede vůči Corbynovi svou protiofenzívu (o tom, nakolik úspěšně, zase jindy).

Zda má Corbynova radikálně humanistická vize šanci ekonomicky obstát, se teprve ukáže; do té doby však musí Cameron počítat s tím, že mu v zadních řadách Dolní sněmovny vyrostl velmi zdatný oponent. Podle reakcí médií i sociálních sítí Corbyn v dnešní premiéře obstál. Mluvil klidně a k věci; byl  na Camerona dobře připravený. "He was killing his opponent with kindness", glosoval jeho styl Brian Reade z deníku Daily Mirror.                                                 ---

Na rozdíl od řady svých kolegů-poslanců, opírajících se o příslušnost k elitě a jejím oficiálním i neoficiálním institucím, má Corbyn oporu především mezi řadovými voliči. Svým dnešním tahem jako by je do vypolstrované westminsterské bubliny alespoň na chvíli vpustil. Byl to malý, leč účinný akt rebelie; vyvětrání arény, léta příliš zahleděné do sebe a svých zvyklostí. Alespoň na chvíli se Dolní sněmovna zdála být o něco přístupnější a méně ... pubescentní.

Video z dnešního PMQ lze najít zde, Corbynovy otázky začínají v 10. minutě.

https://www.youtube.com/watch?v=GVYmQQ2G3EM

Šest týdnů Jeremyho Corbyna

Margaret Thatcherová se za své působení v politice dočkala celé řady přezdívek: Maggie, Milk Snatcher, Iron Lady, Attila the Hen. Britové jí ale klidně mohli říkat i Tina … nebo spíše TINA, což je zkratka pro úsloví There Is No Alternative, tedy přesvědčení, že  Thatcherovou nastolený neoliberální ekonomický kurz je jediný možný, jediný s šancí na úspěch - jakkoli se razantní škrty ve veřejné sféře a všudypřítomná deregulace a privatizace (kterou jeden z bývalých konzervativních premiérů označil za „rozprodávání rodinného stříbra“) mnohým Britům nemusely líbit (a také se mnohým nelíbily). 

TINA Thatcherová nezůstala bez následovníků … svou nejvděčnější pokračovatelku nalezla ve vládě Davida Camerona, nastoupivší roku 2010, která ve svém úsilí seškrtat, co seškrtat lze, a zprivatizovat, co ze státu ještě zbývá, pokračovala a pokračuje s téměř svatým zápalem. Ovšem ani Cameronova vláda není ve výčtu TIN tou poslední … překvapivě i Labour Party, tedy strana původně založená s cílem zajistit reprezentaci a lepší podmínky pracujícím, se ukázala být aspirantkou na toto přízvisko, když letos v červenci svým hlasováním pomohla přijít na svět konzervativní legislativě (Welfare Bill) nevěštící nic jiného než permanentní politiku krácení sociálních výdajů. Pro zákon, který zcela jistě povede ke zhoršení životní situace (již tak napjaté) desetitisíců Britů, zvedli mimo jiné ruku i tři hlavní kandidáti na uprázdněné místo lídra strany, tedy Liz Kendall, Yvette Cooper a Andy Burnham. Projekt TINA se zdál být finálně završen.

V zadních řadách Dolní sněmovny ovšem seděl poslanec, jenž pro asociální zákon ruku nezvedl. Shodou okolností i člověk se stejnými aspiracemi, jako tři zmínění kandidáti, ovšem zpočátku s malou šancí na zvolení: levicový outsider Jeremy Corbyn. Outsiderem byl především proto, že přes svůj nesporný politický talent i zvláštní neokázalé charisma do týmu TINA vždy tvrdošíjně odmítal vstoupit, ba se k němu vůbec přiblížit (Corbyn 2015, níže). Namísto toho se, zcela nemódně, nezdráhal používat ono téměř tabuizované S-word (ne, nejde o sex, nýbrž o socialismus) a přes výsměch kolegů TINařů léta tvrdošíjně opakoval, že alternativa existuje. Přátele ve vysoké politice si zcela jistě nezískal svým zarytým odporem vůči válce v Iráku (za niž se v případě svého zvolení hodlá za Labour Party omluvit) a kritikou západního expanzionismu. Vypadalo to, že tento šestašedesátiletý muž prosedí zbytek své dlouhé parlamentní kariéry na zadních lavicích, odkud bude bez valného efektu na politický mainstream bouřit za stále tytéž věci – sociální spravedlnost, boj proti globálnímu oteplování, omezení moci velkého kapitálu i zastavení ekonomicky motivovaných válek vydávaných za prosazování demokracie.  Nebo že bude na ulici s tlampačem v ruce promlouvat k pár stovkám lidí, jak to činil po více než třicet let.

Něco se však stalo. Přetočíme-li záznam o šest týdnů dopředu, spatříme něco zcela jiného. Jeremy nepromlouvá k hloučkům demonstrantů, nýbrž k sálům praskajícím ve švech po celé Británii.  Jeho recept na politické a společenské oživení země nachází u Britů tak velkou odezvu, že establišment i média v jeho službách nestačí skrývat své znechucení. Dokonce i blairovské křídlo v Labour Party ve zděšení v nyní zcela jisté Corbynovo vítězství podalo návrh na pozastavení volebního procesu a omezení žádostí o vstup do strany, které se nyní sypou ze všech stran (BBC News 2015). V době, kdy se vítězství neoliberálního modelu zdálo v Británii zdálo nezvratné, se stále více lidí přiklání k muži, jehož vize jakoby vyvěrala z filmů Kena Loache (zejména The Spirit of 45, viz odkaz níže) a byla zakořeněná v konsenzuální politice poválečných let spíše než v globalizované realitě současného světa. 

Je snadné na Corbyna, s jeho ideou rovnostářské společnosti založené na kooperaci, nikoli soutěži, jeho voláním po zdanění velkého kapitálu a robinhoodovském přerozdělení ve prospěch nemajetných, ba i s požadavkem na zestátnění některých klíčových rezortů (například železnic či energetických podniků) nahlížet jako na dinosaura z dob minulých s utopistickými představami o uspořádání „jiné, lepší“ Británie. Pouhým nahlédnutím do řad jeho příznivců však zjistíme, že mu fandí velké procento mladých. Těch mladých, kteří za současného ekonomického klimatu čelí tlakům, kterých byly předchozí generace ušetřeny – silně nejisté pozici na trhu práce, obtížnou dostupností bydlení (extrémně deregulovaný trh s bydlením spolu s rostoucím spekulantstvím v oblasti realit činí z vlastnictví byť i malého bytu pro řadu mladých takřka nesplnitelný sen), rostoucím životním nákladům, astronomickým částkám za školné i vidině na permanentní zadlužení a poklesu životní. úrovně, zatímco příjmy elit utěšeně rostou (viz Super Rich – the Greed Game, 2013) Fandí mu i příslušníci etnických minorit, protože Corbyn je zarytý humanista, odmítající hrát na národní kartu … ukazuje-li na někoho prstem, pak je to vysoká politika a zájmy korporací, nikoli migranti hledající lepší život za hranicemi své země. A podle nových informací mu fandí i příslušníci jiných stran, například UKIP, která dlouho sbírala protestní hlasy rozčarovaných voličů Labour Party. Zdá se, že Corbynův appeal překračuje věkové i stranické kategorie.

Čím si nečekanou Corbynománii vysvětlit? Možných důvodů je více a jistě mezi ně bude patřit i přesvědčení skeptikovo, že dav si přeje být klamán. Nabízí se však ještě jedno vysvětlení, založené na létech amatérského pozorování Britů a jejich myšlenkového světa. Přestože byli Britové po staletí národem vítězů píšícím dějiny, jejich mentalita je mnohem vícevrstevnatější a odráží se v ní rozrůzněnost tamějšího společenského uspořádání. Jedním z nejcharakterističtějších (a dle mého nejatraktivnějších) rysů britské povahy je cosi, co bývá označováno jako feeling for the underdog, tj. sympatie k tomu, kdo je ve hře (ať už je to kriket, politika či společenský život) tím slabším, znevýhodněným, ba loserem. Tento sentiment dal vzniknout tomu nejlepšímu z britské literatury i filmové tvorby a je nevyčerpatelným pramenem humoru i sociálního aktivismu. Vyvěrá z britské víry ve fair play a jako spodním proud se vine staletími pokusů o společensky únosnější uspořádání. V současné ekonomické situaci se „underdogem“ (jde o termín z loďařství, označující dělníka na nejnižší pozici) může stát kdokoli a také se jím stává; vítězů je stále méně a poražených v globální honbě za kapitálem neutěšeně přibývá. Underdogem je ovšem i sám Corbyn – postava ve větrovce postávající s transparentem na ulici, agitující pro věci, které se v politice zdánlivě přežily, samorost nezapadající do mediálního obrazu profesionálního politika (stačí jen vizuální srovnání s jeho nápadně fotogenickým oponentem Andy Burnhamem), nepravděpodobný hrdina. Podobné se setkalo s podobným a vzniká cosi, co za poslední desetiletí nemá v Británii obdoby, mělo-li kdy vůbec.

Samotného Corbyna jeho nečekaná popularita zaskočila. Jak ji promění? Jak by řekli Britové, that’s the hardest part.

References:

Jeremy Corbyn: End Austerity Now, 2015.  https://www.youtube.com/watch?v=DK36ps3L-aU/

Ken Loach: Spirit of 1945.
http://www.thespiritof45.com/                                                                                                                   Super Rich – the Greed Game. BBC Documentary, 2013
https://www.youtube.com/watch?v=ns6FdFZww2s.                                                                                 Simon Danczuk calls for Labour Leadership race to be halted. BBC News, 12. srpna 2015. http://www.bbc.com/news/uk-politics-33873722

Cometh the Hour, Cometh the Man

Známé anglické úsloví, o němž se mnozí domnívají, že je staletí staré, ale prý přišlo na svět v roce 1948 při jednom sportovním utkání, vyjadřuje jednoduchou, leč povzbudivou skutečnost: v pravou chvíli se objeví ten pravý člověk. Kdo by čekal, že tahle archaická větička v posledních dnech nečekaně získá na aktuálnosti? Jistě ne obyčejní Britové, vzpamatovávající se z nedávného výsledku voleb, kdy jim opětovné vítězství konzervativců (v důsledku podivného britského volebního systému získali většinu, přestože je v reálu volilo cca jen 24% registrovaného voličstva) dávalo vyhlídky na nejméně čtyři další roky neokonzervativního vládního receptu na zaručený růst, který již za poměrně krátkou dobu stačil vyrobit desetitisíce lidí bez domova, statisíce "klientů" potravinových bank a další statisíce balancující nad existenční propastí,  nemluvě o překotné privatizaci všeho, co z veřejného sektoru ještě zbylo (Jones 2014).

Porážka labouristů byla pro mnohé šokem a hned se vyrojila přehršel názorů, proč k ní došlo. V médiích převládl názor, že tomu bylo proto, že strana se pod vedením Eda Milibanda posunula příliš vlevo (málem to vypadalo, že jeho upozorňování na enormně vysoké ceny energií kontrastující s astronomickými zisky energetických firem či na vzrůstající mandatorní výdaje, jež nelze z nízkých výdělků pokrýt, jsou nějakou nebezpečnou ultralevicovou úchylkou, kterou je třeba okamžitě vymýtit). Jen pár hlasů kontrovalo, že labouristy obyčejní Britové hodili přes palubu proto, že už je dávno přestali reprezentovat .... strana původně založená  na obranu zájmů pracujících se již řadu let úspěšně vezla na jedné lodi s touž korporátní elitou, za niž kopali i konzervativci (viz dokument Posh and Posher, níže). Tyto hlasy patřily lidem, kteří ještě na starou Labour Party nezapomněli, přestože pro současnou vymydlenou a zmedializovanou podobu partaje (dílo Blaira  a jeho PR týmu) představovali a představují cosi jako nepohodlné dinosaury z dob dávno překonaných.

Proto bylo jasno ... nový lídr strany se bude vybírat z pozic napravo od odstupujícího Milibanda. A objevili se i odpovídající kandidáti (Andy Burnham, Liz Kendall a Yvette Cooper ), svým  tuctovým vystupováním neslibující nic převratného. U labouristů je však zvykem, že  svého kandidáta staví i levé křídlo strany; ne snad proto, aby v klání vyhrál (s tím se jaksi nepočítá), nýbrž proto, aby bylo zajištěno co nejširší spektrum debaty o dalším směřování strany. A právě v tomto okamžiku se stalo něco, co nikdo nečekal .... jedna z těch dějinných náhod (pokud na dějinné náhody věříme), která obrátila kormidlo dění zcela novým, netušeným směrem.  Čekalo se, že oním "kandidátem zleva"  bude poslanec John McDonnell, který už se o post lídra tímto způsobem v minulosti dvakrát pokoušel. Ten si to však ale rozmyslel a místo toho se obrátil na svého kolegu na zadních sedadlech parlamentu (tam sedí poslanci, kteří nejsou - často z velmi očividných důvodů - přizváni do vlády; mnohdy to bývají rebelové mající blíže ke svým voličům než k partajnímu establišmentu), politického veterána a neúnavného aktivistu Jeremyho Corbyna:

"Řekl jsem, že to nevezmu," svěřil se poslanec John Mc Donnell [...] "Už jsem to dělal dvakrát a        před dvěma lety jsem prodělal infarkt. Obrátili jsme se na Jeremyho a řekli: 'No tak, teď je řada na tobě, zkus to.' 'Dobrá, dobrá', řekl, 'Udělám to. Půjdu do toho'. Obětní beránek. Avšak jakmile jsme se dostali na volební lístek, bylo to, no, prostě neskutečné. Opravdu je to něco úžasného". (Boffey 2015).

Takže, co že je vlastně tak úžasného? Tedy kromě faktu, že, máme před sebou člověka, který na sebe poměrně nevděčný úkol vzal bez zvláštních osobních ambicí - prostě jen proto, že tu nikdo jiný nebyl a bylo třeba někoho vyslat (mimochodem, v dobách minulých si Britové takto představovali ideálního politika ... něco ve smyslu "dělám to nerad a raději bych na své zahrádce kultivoval dýně či hrál kuželky, ale když jinak nedáte, povinnost je povinnost ...). Úžasná je především odezva Britů na Corbynovu kandidaturu; se vstupem tohoto skromného a na první pohled nenápadného chlapíka          (jenž svým vzezřením i ideály jakoby tvrdošíjně prodléval někde v rovnostářských sedmdesátých letech) do volebního klání se zvedla stavidla dosud (typicky britsky) tutlaných kolektivních emocí - od frustrace ze  současného stavu věcí, přes bouřlivé nadšení, naději, až po nostalgii po sociálně spravedlivějších časech prvních tří poválečných dekád, kdy se válečná sekyra mezi kapitálem a pracovní silou zdála finálně zakopána (Seabrook 2014).

Corbyn svou rostoucí oblibu, kterou mnozí přirovnávají k davové popularitě rockové hvězdy (v podstatě kamkoli přijede, sály praskají ve švech, a členská základna jeho strany den ode dne bobtná novými nadšenci či starými příznivci, vracejícími se po létech deziluze zpět) odmávl svým typicky neokázalým způsobem a poznamenal, že zde nejde o nic osobního, nýbrž o ideje, které se snaží předkládat. S tím souhlasí i Neil Schofield, autor vynikajícího blogu Notes from a Broken Society, který k mánii kolem Corbyna poznamenává:

"Poprvé za polední desetiletí se kandidatura na lídra labouristů propojila s intelektuálními, politickými i společenskými proudy vně samotné strany - něco mnohem většího než Labour Party se v poslední době, řekl bych, mnohem více přiblížilo původním zásadám, na kterých byla Labour Party vystavěna.  Nejde tu o Corbyna jako jedince, jakkoli je to slušný a zásadový člověk - nýbrž o hodnoty, které vyznává a zejména o skutečnost, že zformuloval zpochybnění politiky a ekonomie sociálních škrtů způsobem, který oslovuje mnohem širší okruh lidí než existující mainstreamová politika. Jde tu o znovuzískání politického narativu, o nabídku nikoli reakce na neoliberalismus, nýbrž alternativy k němu. Corbyn se napojil na hodnotové systémy, které zůstávaly na okraji či byly labouristy vyjadřovány ve formě vzdoru vůči jejich vládcům z Westminsteru (Schofield 2015)."

Jakkoli neosobně si Corbyn přeje působit, bližší pohled na jeho osobnost je nezbytný k pochopení oněch seismických pohybů, které Británií v posledních dnech otřásají. Toť ovšem téma na další případný článek.

Spoiler: jakkoli nepravděpodobně to ještě před pár dny vypadalo, outsider Jeremy post lídra zřejmě získá.

Watch this space.

References:

Boffey, Daniel. "Jeremy Corbyn's World: his Friends, Supporters, Mentors and Influences". The Observer, 15. srpna 2015.
Jones, Owen. Establishment, and How They Get Away With It. London: Alan Lane, 2014.
Posh and Posher. Why Public School Boys Run Britain. BBC Documentary, 2011.
Seabrook,Jeremy. Pauperland. Poverty and the Poor in Britain. London: Hurst, 2014.

Výborný článek na dané téma též sepsal Jakub Patočka v Deníku Referendum. Odkazuji na něj jako na faktograficky velmi vyvážený kousek oproti zdejšímu pohříchu subjektivnějšímu pohledu na týž fenomén. http://denikreferendum.cz/clanek/20965-revoluce-u-labouristu-pocitejme-ze-dorazi-i-k-nam