Šest týdnů Jeremyho Corbyna

Margaret Thatcherová se za své působení v politice dočkala celé řady přezdívek: Maggie, Milk Snatcher, Iron Lady, Attila the Hen. Britové jí ale klidně mohli říkat i Tina … nebo spíše TINA, což je zkratka pro úsloví There Is No Alternative, tedy přesvědčení, že  Thatcherovou nastolený neoliberální ekonomický kurz je jediný možný, jediný s šancí na úspěch - jakkoli se razantní škrty ve veřejné sféře a všudypřítomná deregulace a privatizace (kterou jeden z bývalých konzervativních premiérů označil za „rozprodávání rodinného stříbra“) mnohým Britům nemusely líbit (a také se mnohým nelíbily). 

TINA Thatcherová nezůstala bez následovníků … svou nejvděčnější pokračovatelku nalezla ve vládě Davida Camerona, nastoupivší roku 2010, která ve svém úsilí seškrtat, co seškrtat lze, a zprivatizovat, co ze státu ještě zbývá, pokračovala a pokračuje s téměř svatým zápalem. Ovšem ani Cameronova vláda není ve výčtu TIN tou poslední … překvapivě i Labour Party, tedy strana původně založená s cílem zajistit reprezentaci a lepší podmínky pracujícím, se ukázala být aspirantkou na toto přízvisko, když letos v červenci svým hlasováním pomohla přijít na svět konzervativní legislativě (Welfare Bill) nevěštící nic jiného než permanentní politiku krácení sociálních výdajů. Pro zákon, který zcela jistě povede ke zhoršení životní situace (již tak napjaté) desetitisíců Britů, zvedli mimo jiné ruku i tři hlavní kandidáti na uprázdněné místo lídra strany, tedy Liz Kendall, Yvette Cooper a Andy Burnham. Projekt TINA se zdál být finálně završen.

V zadních řadách Dolní sněmovny ovšem seděl poslanec, jenž pro asociální zákon ruku nezvedl. Shodou okolností i člověk se stejnými aspiracemi, jako tři zmínění kandidáti, ovšem zpočátku s malou šancí na zvolení: levicový outsider Jeremy Corbyn. Outsiderem byl především proto, že přes svůj nesporný politický talent i zvláštní neokázalé charisma do týmu TINA vždy tvrdošíjně odmítal vstoupit, ba se k němu vůbec přiblížit (Corbyn 2015, níže). Namísto toho se, zcela nemódně, nezdráhal používat ono téměř tabuizované S-word (ne, nejde o sex, nýbrž o socialismus) a přes výsměch kolegů TINařů léta tvrdošíjně opakoval, že alternativa existuje. Přátele ve vysoké politice si zcela jistě nezískal svým zarytým odporem vůči válce v Iráku (za niž se v případě svého zvolení hodlá za Labour Party omluvit) a kritikou západního expanzionismu. Vypadalo to, že tento šestašedesátiletý muž prosedí zbytek své dlouhé parlamentní kariéry na zadních lavicích, odkud bude bez valného efektu na politický mainstream bouřit za stále tytéž věci – sociální spravedlnost, boj proti globálnímu oteplování, omezení moci velkého kapitálu i zastavení ekonomicky motivovaných válek vydávaných za prosazování demokracie.  Nebo že bude na ulici s tlampačem v ruce promlouvat k pár stovkám lidí, jak to činil po více než třicet let.

Něco se však stalo. Přetočíme-li záznam o šest týdnů dopředu, spatříme něco zcela jiného. Jeremy nepromlouvá k hloučkům demonstrantů, nýbrž k sálům praskajícím ve švech po celé Británii.  Jeho recept na politické a společenské oživení země nachází u Britů tak velkou odezvu, že establišment i média v jeho službách nestačí skrývat své znechucení. Dokonce i blairovské křídlo v Labour Party ve zděšení v nyní zcela jisté Corbynovo vítězství podalo návrh na pozastavení volebního procesu a omezení žádostí o vstup do strany, které se nyní sypou ze všech stran (BBC News 2015). V době, kdy se vítězství neoliberálního modelu zdálo v Británii zdálo nezvratné, se stále více lidí přiklání k muži, jehož vize jakoby vyvěrala z filmů Kena Loache (zejména The Spirit of 45, viz odkaz níže) a byla zakořeněná v konsenzuální politice poválečných let spíše než v globalizované realitě současného světa. 

Je snadné na Corbyna, s jeho ideou rovnostářské společnosti založené na kooperaci, nikoli soutěži, jeho voláním po zdanění velkého kapitálu a robinhoodovském přerozdělení ve prospěch nemajetných, ba i s požadavkem na zestátnění některých klíčových rezortů (například železnic či energetických podniků) nahlížet jako na dinosaura z dob minulých s utopistickými představami o uspořádání „jiné, lepší“ Británie. Pouhým nahlédnutím do řad jeho příznivců však zjistíme, že mu fandí velké procento mladých. Těch mladých, kteří za současného ekonomického klimatu čelí tlakům, kterých byly předchozí generace ušetřeny – silně nejisté pozici na trhu práce, obtížnou dostupností bydlení (extrémně deregulovaný trh s bydlením spolu s rostoucím spekulantstvím v oblasti realit činí z vlastnictví byť i malého bytu pro řadu mladých takřka nesplnitelný sen), rostoucím životním nákladům, astronomickým částkám za školné i vidině na permanentní zadlužení a poklesu životní. úrovně, zatímco příjmy elit utěšeně rostou (viz Super Rich – the Greed Game, 2013) Fandí mu i příslušníci etnických minorit, protože Corbyn je zarytý humanista, odmítající hrát na národní kartu … ukazuje-li na někoho prstem, pak je to vysoká politika a zájmy korporací, nikoli migranti hledající lepší život za hranicemi své země. A podle nových informací mu fandí i příslušníci jiných stran, například UKIP, která dlouho sbírala protestní hlasy rozčarovaných voličů Labour Party. Zdá se, že Corbynův appeal překračuje věkové i stranické kategorie.

Čím si nečekanou Corbynománii vysvětlit? Možných důvodů je více a jistě mezi ně bude patřit i přesvědčení skeptikovo, že dav si přeje být klamán. Nabízí se však ještě jedno vysvětlení, založené na létech amatérského pozorování Britů a jejich myšlenkového světa. Přestože byli Britové po staletí národem vítězů píšícím dějiny, jejich mentalita je mnohem vícevrstevnatější a odráží se v ní rozrůzněnost tamějšího společenského uspořádání. Jedním z nejcharakterističtějších (a dle mého nejatraktivnějších) rysů britské povahy je cosi, co bývá označováno jako feeling for the underdog, tj. sympatie k tomu, kdo je ve hře (ať už je to kriket, politika či společenský život) tím slabším, znevýhodněným, ba loserem. Tento sentiment dal vzniknout tomu nejlepšímu z britské literatury i filmové tvorby a je nevyčerpatelným pramenem humoru i sociálního aktivismu. Vyvěrá z britské víry ve fair play a jako spodním proud se vine staletími pokusů o společensky únosnější uspořádání. V současné ekonomické situaci se „underdogem“ (jde o termín z loďařství, označující dělníka na nejnižší pozici) může stát kdokoli a také se jím stává; vítězů je stále méně a poražených v globální honbě za kapitálem neutěšeně přibývá. Underdogem je ovšem i sám Corbyn – postava ve větrovce postávající s transparentem na ulici, agitující pro věci, které se v politice zdánlivě přežily, samorost nezapadající do mediálního obrazu profesionálního politika (stačí jen vizuální srovnání s jeho nápadně fotogenickým oponentem Andy Burnhamem), nepravděpodobný hrdina. Podobné se setkalo s podobným a vzniká cosi, co za poslední desetiletí nemá v Británii obdoby, mělo-li kdy vůbec.

Samotného Corbyna jeho nečekaná popularita zaskočila. Jak ji promění? Jak by řekli Britové, that’s the hardest part.

References:

Jeremy Corbyn: End Austerity Now, 2015.  https://www.youtube.com/watch?v=DK36ps3L-aU/

Ken Loach: Spirit of 1945.
http://www.thespiritof45.com/                                                                                                                   Super Rich – the Greed Game. BBC Documentary, 2013
https://www.youtube.com/watch?v=ns6FdFZww2s.                                                                                 Simon Danczuk calls for Labour Leadership race to be halted. BBC News, 12. srpna 2015. http://www.bbc.com/news/uk-politics-33873722