Porážka labouristů byla pro mnohé šokem a hned se vyrojila přehršel názorů, proč k ní došlo. V médiích převládl názor, že tomu bylo proto, že strana se pod vedením Eda Milibanda posunula příliš vlevo (málem to vypadalo, že jeho upozorňování na enormně vysoké ceny energií kontrastující s astronomickými zisky energetických firem či na vzrůstající mandatorní výdaje, jež nelze z nízkých výdělků pokrýt, jsou nějakou nebezpečnou ultralevicovou úchylkou, kterou je třeba okamžitě vymýtit). Jen pár hlasů kontrovalo, že labouristy obyčejní Britové hodili přes palubu proto, že už je dávno přestali reprezentovat .... strana původně založená na obranu zájmů pracujících se již řadu let úspěšně vezla na jedné lodi s touž korporátní elitou, za niž kopali i konzervativci (viz dokument Posh and Posher, níže). Tyto hlasy patřily lidem, kteří ještě na starou Labour Party nezapomněli, přestože pro současnou vymydlenou a zmedializovanou podobu partaje (dílo Blaira a jeho PR týmu) představovali a představují cosi jako nepohodlné dinosaury z dob dávno překonaných.
Proto bylo jasno ... nový lídr strany se bude vybírat z pozic napravo od odstupujícího Milibanda. A objevili se i odpovídající kandidáti (Andy Burnham, Liz Kendall a Yvette Cooper ), svým tuctovým vystupováním neslibující nic převratného. U labouristů je však zvykem, že svého kandidáta staví i levé křídlo strany; ne snad proto, aby v klání vyhrál (s tím se jaksi nepočítá), nýbrž proto, aby bylo zajištěno co nejširší spektrum debaty o dalším směřování strany. A právě v tomto okamžiku se stalo něco, co nikdo nečekal .... jedna z těch dějinných náhod (pokud na dějinné náhody věříme), která obrátila kormidlo dění zcela novým, netušeným směrem. Čekalo se, že oním "kandidátem zleva" bude poslanec John McDonnell, který už se o post lídra tímto způsobem v minulosti dvakrát pokoušel. Ten si to však ale rozmyslel a místo toho se obrátil na svého kolegu na zadních sedadlech parlamentu (tam sedí poslanci, kteří nejsou - často z velmi očividných důvodů - přizváni do vlády; mnohdy to bývají rebelové mající blíže ke svým voličům než k partajnímu establišmentu), politického veterána a neúnavného aktivistu Jeremyho Corbyna:
"Řekl jsem, že to nevezmu," svěřil se poslanec John Mc Donnell [...] "Už jsem to dělal dvakrát a před dvěma lety jsem prodělal infarkt. Obrátili jsme se na Jeremyho a řekli: 'No tak, teď je řada na tobě, zkus to.' 'Dobrá, dobrá', řekl, 'Udělám to. Půjdu do toho'. Obětní beránek. Avšak jakmile jsme se dostali na volební lístek, bylo to, no, prostě neskutečné. Opravdu je to něco úžasného". (Boffey 2015).
Takže, co že je vlastně tak úžasného? Tedy kromě faktu, že, máme před sebou člověka, který na sebe poměrně nevděčný úkol vzal bez zvláštních osobních ambicí - prostě jen proto, že tu nikdo jiný nebyl a bylo třeba někoho vyslat (mimochodem, v dobách minulých si Britové takto představovali ideálního politika ... něco ve smyslu "dělám to nerad a raději bych na své zahrádce kultivoval dýně či hrál kuželky, ale když jinak nedáte, povinnost je povinnost ...). Úžasná je především odezva Britů na Corbynovu kandidaturu; se vstupem tohoto skromného a na první pohled nenápadného chlapíka (jenž svým vzezřením i ideály jakoby tvrdošíjně prodléval někde v rovnostářských sedmdesátých letech) do volebního klání se zvedla stavidla dosud (typicky britsky) tutlaných kolektivních emocí - od frustrace ze současného stavu věcí, přes bouřlivé nadšení, naději, až po nostalgii po sociálně spravedlivějších časech prvních tří poválečných dekád, kdy se válečná sekyra mezi kapitálem a pracovní silou zdála finálně zakopána (Seabrook 2014).
Corbyn svou rostoucí oblibu, kterou mnozí přirovnávají k davové popularitě rockové hvězdy (v podstatě kamkoli přijede, sály praskají ve švech, a členská základna jeho strany den ode dne bobtná novými nadšenci či starými příznivci, vracejícími se po létech deziluze zpět) odmávl svým typicky neokázalým způsobem a poznamenal, že zde nejde o nic osobního, nýbrž o ideje, které se snaží předkládat. S tím souhlasí i Neil Schofield, autor vynikajícího blogu Notes from a Broken Society, který k mánii kolem Corbyna poznamenává:
"Poprvé za polední desetiletí se kandidatura na lídra labouristů propojila s intelektuálními, politickými i společenskými proudy vně samotné strany - něco mnohem většího než Labour Party se v poslední době, řekl bych, mnohem více přiblížilo původním zásadám, na kterých byla Labour Party vystavěna. Nejde tu o Corbyna jako jedince, jakkoli je to slušný a zásadový člověk - nýbrž o hodnoty, které vyznává a zejména o skutečnost, že zformuloval zpochybnění politiky a ekonomie sociálních škrtů způsobem, který oslovuje mnohem širší okruh lidí než existující mainstreamová politika. Jde tu o znovuzískání politického narativu, o nabídku nikoli reakce na neoliberalismus, nýbrž alternativy k němu. Corbyn se napojil na hodnotové systémy, které zůstávaly na okraji či byly labouristy vyjadřovány ve formě vzdoru vůči jejich vládcům z Westminsteru (Schofield 2015)."
Jakkoli neosobně si Corbyn přeje působit, bližší pohled na jeho osobnost je nezbytný k pochopení oněch seismických pohybů, které Británií v posledních dnech otřásají. Toť ovšem téma na další případný článek.
Spoiler: jakkoli nepravděpodobně to ještě před pár dny vypadalo, outsider Jeremy post lídra zřejmě získá.
Watch this space.
References:
Boffey, Daniel. "Jeremy Corbyn's World: his Friends, Supporters, Mentors and Influences". The Observer, 15. srpna 2015.
Jones, Owen. Establishment, and How They Get Away With It. London: Alan Lane, 2014.
Posh and Posher. Why Public School Boys Run Britain. BBC Documentary, 2011.
Seabrook,Jeremy. Pauperland. Poverty and the Poor in Britain. London: Hurst, 2014.
Výborný článek na dané téma též sepsal Jakub Patočka v Deníku Referendum. Odkazuji na něj jako na faktograficky velmi vyvážený kousek oproti zdejšímu pohříchu subjektivnějšímu pohledu na týž fenomén. http://denikreferendum.cz/clanek/20965-revoluce-u-labouristu-pocitejme-ze-dorazi-i-k-nam
drzim mu palce a doufejme ze ho zase, jako vsechny predtim ti pravicovi silenci nedonuti zmenit smer...
OdpovědětVymazat